Když se houbařská sezona vydaří a houby rostou a rostou a my máme nasušeno, zamraženo i zavařeno, přemýšlíme o receptu, který jsme ještě nevyzkoušeli. Co třeba houbové karbanátky.
Já občas ano. Ale hlavně vařím, protože musím. Přesto však vařím a peču ráda. V mládí jsem dávala přednost klasické české kuchyni. Vařívala jsem prostě to, co jsem se naučila od babičky, maminky a mojí tety, která byla vyhlášenou kuchařkou.
Těsto z mandlí a vaječných bílků, s trochou vanilky a kůry z pomeranče. Nic víc, ani špetka mouky, ani máslo či jiný tuk. Takže lahůdka klidně i pro bezlepkové dietáře. A doba přípravy? Do půl hodiny hotovo. Geniální.
Někoho možná překvapí, že tou babičkou jsem já. Všeobecně se o mně totiž ví, že nerada trávím čas v kuchyni. Ačkoliv docela dobře vařím i peču, z taktických důvodů tuto skutečnost před rodinou tajím.
Babičku jsem nepoznala ani jednu, první zemřela ještě před tím, než jsem se narodila, druhá když jsem byla ještě hodně malá. Proto žádný recept od babičky nemám. Mám ale rodinný recept na kynuté koláče tzv. "lejance". Název dostal asi od toho, že těsto na tento koláč je řidší, a že se na plech skoro naleje.